Terezín a Sudety, že to nesouvisí?!
Adlerův strašidelný karneval Terezín
22. března 2008
Ne, nelistoval jsem jí jen, nýbrž snažil jsem se v ní tu a tam číst, svědomitě číst, ale nemohu to snést, je to, snad to pochopíš, ať to otevřu kdekoli, prostě příliš rozčilující, vzrušující, chtěl jsem svého času začít glosářem na začátku, jenže ten mnou tak otřásl, v několika slovech a jejich vysvětlivkách spočívá všechna bída a ničemnost celé té doby.
Tato slova napsal básník Franz Wurm, příslušník poslední generace autorů, jejichž německy psaná tvorba byla spjata s českým prostředím. Knihou, která jej natolik rozrušila, byla právě vydaná monografie o terezínském ghettu jiného pražského rodáka H. G. Adlera. Zatímco Wurm strávil druhou světovou válku v anglickém exilu, Adler přežil Terezín, Osvětim a další tábory a roku 1955 konečně v Británii vyšla jeho komplexní práce Terezín 1941–1945. Tvář nuceného společenství. Čerpal v ní z osobní zkušenosti trvající bezmála dva a půl roku i z poválečného sběru materiálu.
Kniha jej konečně proslavila, ačkoli se sám cítil být spíše básníkem než vědcem. Narodil se roku
Poté, co se mu nepodařilo vycestovat z okupované země, byl roku 1941 nasazen na nucené práce a později s manželkou a tchyní deportován do Terezína. Následný transport do Osvětimi znamenal smrt pro obě ženy, Adler prošel ještě několika tábory a po osvobození pracoval jako vychovatel sirotků a spolupracoval na vybudování pražského Židovského muzea. Již v této době začíná práci na terezínské monografii a pokračuje v ní i po odchodu do londýnského exilu. Knihu několikrát přepracovává a spolu s přáteli se snaží o její vydání.
Složité prosazování spisů k publikaci, které bylo pro Adlerův život typické, se bohužel zčásti nevyhnulo ani jejich českým překladům. Nakladatelství Barrister & Principal vydalo první díl terezínské monografie v roce 2003 jako součást edice vybraných spisů vzápětí po Adlerovu autobiografickém románu Panoráma. Vydání se však nepodařilo dokončit a celá práce se objevila až počátkem letošního roku v nové úpravě a pozměněné koncepci. Přiřazuje se tak ke dvojjazyčnému vydání Adlerovy studie Literární tvorba Pražské školy (2003) z téhož nakladatelství a k výboru z esejistické tvorby Svoboda a bezmoc (Prostor 1998).
Zúčastněný pozorovatel Náročnou práci na definitivní podobě terezínské monografie ztěžoval autorovi i fakt, že se podoba projektu potenciálním nakladatelům nezamlouvala. Historik Cecil Roth se Adlerovu záměru vysmíval, protože považoval historii terezínského ghetta za pouhou epizodu v závažnějších kapitolách dějin židovského národa. Adler se proti této výtce ohrazuje přímo v textu: „Jen ten, kdo se dokáže trochu vcítit do tohoto nepravděpodobného světa, může pochopit, do jaké míry bylo toto ghetto mnohem děsivější než všechny ostatní tábory. Hromadné vraždění, mašinerie puštěná ze řetězu, která denně pozřela tisíce a v průběhu dvou let statisíce a miliony lidí, je zcela jistě mnohem hrůznější než ,neškodný‘ a ,civilní‘ Terezín, částečně se ale zcela vymyká veškerému chápání; nahá brutalita jedná stále stejně a jednotvárně, odpadají veškeré ,motivy‘, popravy vykonává holá bestie, zatímco zbylá lidská hnutí, ať v dobrém či ve zlém, jednoduše živoří v jejím stínu a navenek se projevují jen málokdy. V Terezíně však měla hra nesčíslně mnoho – mimo jiné individuálních – podob, ke slovu přicházelo ještě i vše soukromé a osobní, byl to strašidelný karneval, který si plně uvědomoval jen málokdo.“
Adler svou práci rozdělil do tří částí – dějin, sociologie a psychologie –, které odlišuje způsob uchopení i zaměření na dílčí aspekt problému. Unikátní byl již Adlerův záměr zaznamenat dění kolem sebe v momentě, kdy stál přímo v jeho středu. Adler využil svých znalostí metodologie antropologických výzkumů Bronislawa Malinowského, s nimiž se seznámil před válkou prostřednictvím svého přítele, antropologa a básníka Franze B. Steinera. Funkcionalistická antropologie, kterou Malinowski reprezentoval, stavěla na předpokladu, že každý prvek sociálního systému slouží k zachování celku, plní pro celek nějakou pozitivní funkci a je i nezastupitelnou a neoddělitelnou součástí sociálního systému. Malinowského metoda sběru empirických dat spočívala v terénních výzkumech, během nichž se výzkumník aktivně zapojoval do života zkoumané společnosti. Tato metoda tzv. zúčastněného pozorování představovala zřejmě pro Adlera nejen osvědčený vědecký postup, ale i možnost dát svému uvěznění smysl a částečně se psychologicky izolovat od dění v ghettu. Bohatý spis, který během pobytu v Terezíně Adler pořídil, uschoval před svou deportací z ghetta u přítele a člena Rady starších Lea Becka. Konec války naštěstí přežil Beck, Adler i aktovka s písemnostmi. Cenný empirický materiál se tak mohl stát základem, k němuž Adler po válce přidal další prameny a díky všestranné vědecké erudici a básnické imaginaci je přetvořil v zásadní a jedinečné dílo o holocaustu.
Sociologie genocid Když v roce 1989 vyšla poprvé stěžejní práce britského sociologa polského původu Zygmunta Baumana Modernita a holocaust, vzbudila zaslouženou pozornost závěry, které destruovaly dosavadní stereotypy v uvažování o židovské tragédii 20. století. Bauman odhalil holocaust (ale i jiné genocidy) coby produkt moderní společnosti. Genocida není podle něho výtvor sadistických zrůd, nýbrž byrokratického aparátu, jenž své dokonalosti dosáhl právě v moderní éře. K vykonávání genocidy není zapotřebí sociálních deviantů – je natolik odlidštěné, že vykonavatelé nemají pocit žádné mravní odpovědnosti. Holocaust pak podle Baumana představuje racionální projekt, který chce očistit společnost od prvků považovaných za nežádoucí. K jeho provedení je nutné nahradit etické hodnoty lidskosti a sounáležitosti etikou poslušnosti, loajality a bezpodmínečné podřízenosti rozkazům.
Baumanova chladná analýza pozoruhodně potvrzuje a zobecňuje Adlerova pozorování z Terezína. Bauman například poukazuje na roli židovských samospráv a participaci těchto orgánů na mechanismu kolektivní zkázy. Soustředění Židů do ghett, které se zprvu jevilo židovským radám jako prostředek ochrany před pogromy, se ukázalo jen postupným a nutným krokem na cestě k deportacím a záhubě. Sami Židé pak dávali k dispozici administrativní síly, které sloužily k zajištění pořádku.
Adler Baumanova slova potvrzuje mnoha postřehy i vylíčením historie a struktury terezínské Rady starších. „Ve vysoko navršené, nicméně přehledné pyramidě sahá vedení od židovského staršího dolů až k poslednímu vězněnému Židovi. Pyramida, vytvořená a udržovaná nátlakem, přitakává sama sobě a považuje se za hodnotu, jako protějšek hodnoty rozpoznává bezcennost, již popírá,“ píše v sociologické části svého spisu. „A chce-li táborová pyramida existovat dále, musí židovský starší a všichni jeho Židé poslouchat. Jen jsou-li poslušní, jsou oprávněni na zavolání existovat.“ Adler popisuje sociální strukturu terezínského ghetta do všech podrobností. Věnuje pozornost dokumentům ubytovací správy stejně jako zprávě o činnosti domova nevidomých nebo třeba statistickému zpracování spotřeby potravin. Každý detail vypovídá o celku. Také formální stránku Adlerovy monografie charakterizuje celistvý interdisciplinární přístup, jímž nespočetné prameny syntetizuje do strhující výpovědi.
Charakteristiku Terezína coby „strašidelného karnevalu“ potvrzují pasáže věnující se „zkrášlování“ ghetta před návštěvami zástupců mezinárodních institucí i řádky o kulturním životě v ghettu. Kultura ve všech podobách nepochybně pomáhala obyvatelům přenést se přes těžkosti života a zachovat si zdání normality. Adler ale současně upozorňuje i na groteskní manýry některých uměleckých hvězd, které stejně jako vysoce nadstandardní životní podmínky prominentních Židů ukončil až transport a pak smrt v plynových komorách.
Psychologie obětí Zaměření na rozličné stránky mentality židovských obyvatel ghetta již ale přináší jiný úhel pohledu, kterému autor věnoval část spisu nazvanou Psychologie. Adler v ní proniká do duší obyvatel ghetta a víceméně opomíjí psychologii věznitelů. Jejich vliv vnímá jen jako anonymní všudypřítomný tlak, jemuž musí členové společenství stále čelit.
Problému morálky člověka v takových situacích se věnuje i francouzský literární teoretik a esejista bulharského původu Tzvetan Todorov. Ve studii nazvané V mezní situaci (1994) zkoumá chování lidí v roli tyranů i týraných. V hodnocení prvního aspektu se shoduje s Baumanovými závěry. Odmítá-li tedy zjednodušené chápání tyranů coby krvežíznivých sadistů, je zřejmé, že ani jeho pohled na oběti není černobílý. Lidé vystavení tlaku mezní situace jsou nuceni volit, protože nemají možnost uniknout. Taková volba s sebou ale často přináší zásadní morální dilemata. Je morální chovat se hrdinně, postavit se trýznitelům a ohrozit tak i jiné členy společenství? Jsou hodnoty jako národ nebo čest nadřazené hodnotám ostatním? Nebo je důležitější přežít útlak za každou cenu? Lze za hrdinství považovat rezignaci na život a solidaritu se svými blízkými, jako to udělala Adlerova žena Gertruda, když dobrovolně doprovodila svou matku do plynové komory? Tyto otázky nastiňuje Todorov na základě mnoha svědectví z nacistických i komunistických lágrů.
Adler popsal tuto problematiku v jemnějších nuancích, neboť morální dilemata v Terezíně většinou postrádala osudovou vyhrocenost mezních situací, jež zkoumá Todorov. Často upozorňoval například na plíživé přejímání způsobu myšlení věznitelů vězni. Adler to dokládá mj. úryvkem z dopisu židovského staršího Jakoba Edelsteina. Obraty jako „být nositelem realizace“ nebo „plním dějinnou funkci“ spolu s celkovou rétorikou listu názorně ilustrují dílčí vítězství věznitelů, jimž se podařilo ovládnout duši svého nepřítele.
Adlerova podrobná analýza mentálních typů členů společenství je nesmlouvavá a bourá stereotyp polarizace, v němž je obětem vyhrazen status nevinnosti, bezmála svatosti. Na příčinu, jež dala vzniknout nucenému společenství, však nezapomíná ani na okamžik. „Nemorálnost obžalovaných Němců nemůže omluvit nemorálnost vězněných Židů. Většinou člověk uzavíral povážlivé kompromisy a posléze už to nebyly ani kompromisy; propadl se do morální propasti. Plánované fyzické likvidaci Židů předcházelo jejich morální zničení. Nejen že je Hitler označil za výkvět všeho zla, on je skutečně do říše zla ponořil. Týrané oběti to nezbavuje jejich viny, nicméně vinu Hitlera a jeho pomahačů tato okolnost zvyšuje měrou nekonečnou; celý svět otrávili a dali mu podobu jednoho jediného zla.“
Více než padesát let po prvním anglickém vydání vyšlo konečně česky v úplnosti monumentální dílo pražského rodáka H. G. Adlera o terezínském ghettu. Adler jej napsal jako zúčastněný pozorovatel. Nestavěl pomník nevinným obětem, ale popsal morální propast, v níž se ocitly.
***
Adler často upozorňoval na plíživé přejímání způsobu myšlení věznitelů vězni. Dokládá to úryvek z dopisu židovského staršího Jakoba Edelsteina. Obraty jako „plním dějinnou funkci“ ilustrují dílčí vítězství věznitelů, jimž se podařilo ovládnout duši svého nepřítele.„
Terezín 1941–1945. Tvář nuceného společenství
H. G. Adler Díl I. – Dějiny. Díl II. – Sociologie. Díl III. – Psychologie. Přeložila Lenka Šedová. Vydalo nakladatelství Barrister & Principal, Brno 2006–2007. 292,
Modernita a holocaust
Zygmunt Bauman Přeložila Jana Ogrocká. Vydalo Sociologické nakladatelství, Praha 2003. 332 stran.
V mezní situaci
Tzvetan Todorov Přeložila Kateřina Lukešová, vydalo nakladatelství Mladá fronta, Praha 2000. 328 stran.
Středoevropští spisovatelé v exilu. H. G. Adler, Elias Canetti a Franz Baermann Steiner
Marcel Atze Česká verze Eva Adlerová. Vydalo nakladatelství Barrister & Principal, Brno 2000. 176 stran.
O autorovi| Jan Děkanovský, kulturolog Autor je redaktorem Dějin a současnosti
Jan Děkanovský
cituji z
http://neviditelnypes.lidovky.cz/
SPOLEČNOST: Tonoucí se Uhla chytá
14. května 2008
Sudetský Němci to fakt nemají lehké. Nikdo je nemá rád. Tedy až na pány Mandlera a Doležala. Jo a slovenskýho arcibiskupa Sokola. Sudeťáci drážděni Velkoněmci a Velkorakušáky, jak to bude bezva, až se zbaví těch „šajze“ Čechů hned po záboru Sudet tzv. říšskými Němci, jak se česky říká, „narazili na tvrdou vodu“. Kdo nebyl nacističtější než sami říšští Němci, měl smůlu. Po odsunu s nimi místní jednali jak s verbeží z Východu. Nikdy nezapomenu na vyprávění původně bohaté sudetské selky, které „ubytovatelka“ v poraženém Německu sebrala vyšívané krajkové kapesníky, jedinou slušnou věc, kterou selka z domova zachránila, se slovy, že je stejně někde ukradla, protože taková žebrácká sudetská pakáž se nemohla na něco takového nikdy zmoct.
„Vyhnanci“, jak si sami říkají, se těžko začleňovali do Německa, v kterém byli vlastně cizinci. Pocit křivdy je pak stmelil pod vlajkou, kterou držely až příliš často ruce bývalých aktivních nacistů. Politici potřebovali jejich hlasy, to tak bylo všecko. Moc se k nim raději, až na Stoibera, nikdo nikdy nehlásil. A myslím, že by se tenhle protřelý politický šíbr k sudetským Němcům nehlásil, kdyby – bez ohledu na tlak v Karlových Varech narozené a Čechy zuřivě nenavidějící manželky - kdyby se nezdálo, že po rozpadu SSSR bude Československo lehkou kořistí. A když ne jednotné Československo, tak rozdělené zbytkové státy. Však je také na Slovensku veřejným tajemstvím, že k samostatnosti Slovenské republiky přispělo silně nejen oslabené Rusko, ale hlavně rakouský landsmanšaft, tradičně napojený na pronacistické slovenské politiky.
Na své nacistické předchůdce stále duševně navázaní vůdci landsmanšaftu to zkoušeli všelijak. Pořádali setkání, žalovali, provokovali, nechtěli vzít ČR do Unie, hrozili mezinárodními sankcemi atd.
Překvapení bylo, když Slováci i Češi drželi v této věci „basu“ i po rozpadu, a to společně od leva do prava - tedy až na některé nevýznamné slovenské a české skupinky. Ani tlak na Polsko nevyšel.
A tak dnes stojí sudetští Němci opět víceméně sami, němečtí politici se tváří, jako že se jich štítí, Polsko řeklo, že bude klidně zase válčit…..
Oj, smutné to výhledy pro vedení landsmanšaftu do budoucna. Zvláště když mezi těmi „obyčejnými „ sudeťáky ti kovaní vymírají a ostatní by se spíš, tak nějak, kdyby to šlo, nejraději dohodli. Nějak, prostě nějak.
Čím víc se naši „umělci“ a intoši, poňoukaní od nacistických nostalgiků, hrabou ve věcech, jako bylo postřílení Němců v Postoloprtech, tím tak nějak hůř. Pro sudeťáky. Neboť při tom jaksi mimovolně vyšlo najevo, že němečtí obyvatelé Postoloprt nebyli nějací čistě a bukolicky žijící obyvatelé venkova, ale lidé silně pracovně vázání na terezínské ghetto, koncentrační tábor Litoměřice, vražedné zajatecké lágry Richard I a Richard II, což vše bylo na dohled. A že ústeckému výbuchu a vraždění na mostě předcházely útoky wehrwolfů na vlaky, obytné budovy, vraždění Čechů, a to, pozor, po květnu 1945. Takže tím se také víc vytahují z dějin věci, které by oni sami raději zapomněli. Třeba to, že jen pár týdnů před tzv. divokým odsunem táhly po Sudetech pochody smrti, kde vojáci wehrmachtu a dozorci, často sudetští Němci, vraždili lidi po stovkách. A že sudetští funkcionáři NSDAP v městečkách a vesnicích posílali udání na svoje souvěrce na gestapo ještě v začátkem května1945, v době, kdy už i gestapáci ze služeben zdrhli. Jo, jo čím víc se do něčeho šťourá, tím víc to smrdí, že.
Vedení landsmanšaftu to nemá lehké. Sudetoněmecká kancelář v Praze je bezvýznamná, karlovarští raději než aby měli své bývalé spoluobčany po zkušenostech s nima zase doma, jsou ochotní udělat z Varů ruskou pevnost .A až na pár prodejných duší a pomatenců nikdo nechce uznat, že Češi jsou bestie a sudetští Němci nevinné oběti …….
A tak si pozvali smutnící po „volksgennose“ na svůj mejdan dnešního „gennose“ Petra Uhla. Marxistu- trockistu, kterému i Lenin a Stalin byli moc „napravo“. Slavného revolucionáře z dob VONSu, ale naprostého politického břídila v porevolučních poměrech. Muže, který se pokusil si udělat politické korýtko z Cikánů-Romů a vyprovokoval snad jednu z nejtrapnějších kauz, takzvanou Matiční ulici, kde za podpory úplně pitomých a neinformovaných „aktivních„ západních novinářů podpořil tu největší spodinu mezi Romy a Čechy (málo se ví, že v těch domech hrůzy bydleli také „bílí“ Češi).
S Romákama to nějak nevyšlo, v dalších funkcích také neoslnil a tím si lze jedině vysvětlit, proč „ryzí marxista–trockista“ najednou zahořel takovou láskou k organizaci, která má celosvětově pověst nahnědlé organizace.
No, je to jeho věc a věc vedení landsmanšaftu. Ale když potřebuje vedení sudetských Němců vyznamenávat tuto politickou mrtvolu, to už to s nimi musí být fakt špatné.
Václav Vlk st.
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff, příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP. Zvířetník spravuje Dagmar Ruščáková, rubriku Sci-fi Jan Pechanec.
Archiv staré verze Neviditelného psa.
Listu je přiděleno mezinárodní registrační číslo ISSN 1212-673X.
Tento server dodržuje právní předpisy o ochraně osobních údajů.
Určeno jen pro osobní využití. Bez předchozího písemného souhlasu je zakázána jakákoli další publikace, přetištění nebo distribuce jakéhokoli materiálu nebo části materiálu zveřejněného na Neviditelném psu, a to včetně šíření prostřednictvím elektronické pošty, SMS zpráv a včetně zahrnutí těchto materiálů nebo jejich části do rámců či překopírování do vnitropodnikové či jiné privátní sítě a včetně uchovávání v jakýchkoli databázích.
Copyright © Neviditelný pes a Lidové noviny a.s.