Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kreslený humor

19. 10. 2010

Česká unie karikaturistů

12.06.2009

 


http://cuk.dreamworx.cz/cz/

 

Nemám absolutně čas!

Právě vytváříme model životního stylu pro Evropskou unii!!
........................................................................................


http://www.cartoon-pisek.cz/archiv/2005/img/foto/2005/ver_01_big.jpg

http://www.humorest.cz/historie/2008/A1.jpg

http://www.i.slavonice-mesto.cz/VismoOnline_ActionScripts/File.aspx?id_org=200036&id_dokumenty=23144

 

_____________________

Jan Hrubý, karikaturista

04.07.2008

 

Portréty a rozhovory

(doplněno, zkráceno, rozšířeno, ilustrováno ..... atd. atp.)

Kroužil jsem kolem křesťanství jako můra, až jsem se spálil...
Rozhovor se známým kreslířem Janem Hrubým

cituji z http://www.christnet.cz                               

2.8.2001 Marka Míková 

     Újezd pod Troskami je místo, kde již deset let bydlí manželé Jan a Anežka Hrubí. Spravují místní faru, starají se o místní kostel a o farníky, protože Honza je jáhen. Mimo to na faře s nimi žijí jejich tři adoptované děti Martin, Míša a Milan, jeden oslík, spousta koček, dva křečci a teď přes léto v kůlně u fary skupina mladých lidí, kteří zde pořádají něco jako letní tábor.

 

Marka Míková (MM): První otázka, kterou bych ti chtěla Honzo položit je, jestli jsi se svým životem spokojený, jestli bys neměnil? Kdysi jsem někde slyšel, že člověk by měl mít pro zdravý psychický rozvoj osobnosti několik směřování, několik zájmů, a to proto, že kdyby mu jedno z těch směřování v životě selhalo, zbude mu jiná oblast, která ho v krizi podrží. Mám pocit, že život je velice krásný a bohatý, a že je mnoho věcí, které bych chtěl dělat.

Jan Hrubý:               

Spokojenost a nespokojenost bych převedl na otázku nudit se nebo nenudit. Nenudil jsem se nikdy. Jsem původní profesí výtvarník a kdybych třeba nekreslil, tak bych si četl, nebo se věnoval rodině. Tím, že jsem jáhen, mám za úkol věnovat se lidem, kteří potřebují pomoc. To je teď moje hlavní směřování. Nepociťuji to jako nějaké omezení, nebo něco nepříjemného, chodím k lidem a oni mě vlastně obohacují.

Možná to zní trochu knižně, nebo jako fráze, ale já to tak pociťuji. Ti lidé jsou krásní a já mám radost, že s nimi můžu být. Takže vlastně v podstatě jsem se svým životem spokojen. Nevím kolikrát kam dřív skočit, ale pořád si myslím, že je to lepší, než se nudit nebo být otrávený.

MM: Jak jsi se ocitl tady, v Újezdě pod Troskami, skoro na samotě? Původně jsi žil v Praze... Čtenáři si tě určitě vybaví jako známého ilustrátora z časopisu Mladý svět, kam jsi kreslil vtipy. Tvůj svérázný rukopis byl vždycky čitelný a poznatelný... a pak se najednou něco stalo, opustil jsi s rodinou Prahu a teď jsi tady. To by mě zajímalo, jak se to stalo? To mě by taky zajímalo. Kreslení byla taková činnost ponořovací, člověk se do toho ponoří a nevnímá svět kolem sebe. Je to dobrodružství, je to zábavné a je to úžasná věc, když člověk může kreslit. Já jsem měl vždycky sklony dělat si ze všeho tak trochu legraci, vidět to na vteřinu z jiného úhlu.

Hrubý:

Kresba, nebo vtip reaguje na určité události, které člověk kolem sebe vidí. Každý mladý člověk je kritický, přemýšlí o světě a kritizuje ho. Především rodiče, potom společnost, její maloměšťáctví, sám se považuje za velkoměšťáka... Kreslený humor ukazuje jinou optiku, ukazuje, že všechno není jenom tak, jak se to prezentuje, že je možné se na věc dívat i jinak.

(kolega Jiránek to vidí takto ........)

MM: Ty jsi konvertita. Jak jsi se vlastně dostal k víře? Křesťanství mě přitahovalo hlavně skrze obrazy. Kroužil jsem kolem něho jako můra, pořád dokola, až jsem se spálil. Byla to Boží milost, že jsem jednoho dne zatoužil žít jinak. Život kreslíře je velice rozháraný, říká se tomu bohémský život...

Hrubý:

Je moc krásný, a jsem rád, že jsem ho prožil, neškrtám ho, nevidím ho jenom negativně. Každá část života má svoje a každá může být krásná... Ale plně mě neuspokojoval, věděl jsem, že mi něco chybí a jak jsem se spálil tím křesťanstvím, byl jsem tím poznamenán.

To Kristovo: ... přišel jsem na zem svrhnout oheň, ó jak si přeji, aby hořel..., tak to cítím, že je ono. Vidím Krista s tím ohněm. Kristus nám dal něco úžasného a nedivím se mu, že touží po tom, abychom to žili. Úplně ho za to mám rád a nemám rád sebe, že tím nežiji tak naplno, jak bych měl...

Cítil jsem tehdy takové nadšení pro Krista a to nadšení mě hnalo k tomu, abych pro Krista něco dělal. Hledal jsem, co by bylo dobré a co bych měl udělat. Bylo to v roce 1989. Dozvěděl jsem se, že existuje takové křesťanské divadlo, které hraje k desetiletí duchovní obnovy životopisy různých světců, šel jsem za režisérem Karlem Makonjem, a řekl mu, že bych mu chtěl dělat výtvarníka. On ale potřeboval spíše herce. Tak jsem měl tu drzost, že jsem začal hrát. Ale o tom bys mohla ty sama vyprávět, protože tam jsme se setkali.

MM: To byly krásné časy. Hráli jsme o Klementu Mária Hofbauerovi, Janu Nepomuku Neumanovi, sv. Františkovi a sv. Kláře o sv. Anežce české... Dokonce jsme v roce 1989 byli v Římě na svatořečení, těsně před započetím sametové revoluce a hráli jsme na náměstí sv. Petra... Po revoluci divadlo skončilo a my jsme se se ženou rozhodli, že odejdeme na nějakou faru, protože jsme měli pocit, že v Praze je lidí dost a že na venkově je víc potřeba křesťanů, kteří by lidem ukazovali, co Kristus nabízí a byli jednoduše k dispozici.

Hrubý:

Po revoluci jsem začal studovat dálkově teologickou fakultu, šel jsem za biskupem a vyjevil mu svoji touhu odjet na nějakou faru. Řekl nám o Újezdu pod Troskami, a my se přestěhovali. Při rozhodování jsme měli pochopitelně víc motivů, teď tak zdůrazňuji ten evangelizační motiv, ale stejně silný byl i ten, že jsme měli malý byt v Karlíně, malé děti, tady byl čistý vzduch, zahrada...

MM: Vy jste adoptovali 4 děti, jak to probíhalo? Kde se vzala ta myšlenka, rozhodli jste se sami, nebo v tom byla Boží vůle? V té konverzi jsem zaslechl také Boží volání, abych se věnoval dětem. My jsme nemohli mít děti a už dříve jsme uvažovali o adopci. Když do toho přišla moje konverze, vše se jen urychlilo.

Hrubý:

Náš páter Karel Pilík v Karlíně věděl o naší touze mít děti a věděl také o dětech, které jsou v nouzi a potřebují někoho. Vlastně nám naše první dítě nabídl, hledal někoho, kdo by se ho ujal. Tak to byl Martin. Druhá byla Míša, aby Martin nevyrůstal sám...

Bylo to pořád v té Boží linii, v linii naší víry. Kristus nás tak nadchl, že jsme měli pocit, že je to stále málo, co děláme. Podobně jak jsem mluvil o tom bohémském období, tak tohle období bylo takové bohémské období křesťana, byl jsem takový křesťanský bohém.

Příliš jsem se nerozmýšlel, nabíral jsem si toho pořád víc a víc, všechno mi to připadalo úplně normální a přirozené, nic výstředního. S odstupem času si myslím, že člověk si toho nemusí nabrat tolik, každý má svojí vlastní cestu, vlastní způsob jak víru prožívá.

Je dobré vědět, že nemohu svoji spiritualitu někomu vnucovat, nebo na druhé straně druhého podceňovat, že neodešel na venkov a neadoptoval kupu dětí, že není ten křesťanský úderník. Není to o křesťanských údernících, je to o osobní cestě k Bohu, která je velice privátní a tajemná a nedá se o ní vlastně ani pořádně mluvit. Já teď vyprávím jen vnější události, které mají svůj další vnitřní rozměr, daleko osobnější a krásnější... Ale to si každý křesťan prožil a ví, co mám na mysli.

MM: Takže nemáš pocit, že jsi něco obětoval, že jsi na sobě udělal vlastně násilí, když to tak řeknu. Ne to ne, to rozhodně ne. Nedávno jsem byl na oslavě narozenin takového starého jednadevadesátiletého pána. Přáli mu znovu mládí, aby mu bylo devatenáct místo devadesát jedna. Je to pěkné, ale není to objektivní. Já měl třeba v devatenácti šílené krize, takové to trápení dospívajícího člověka, na to by se nemělo zapomínat...

Hrubý:

Přechod do života křesťana ze života předchozího navazuje na to krásné, co člověk ve svém životě prožíval a co bylo ohrožované trápením, protože člověk se rval s tím světem sám. Ještě nepoznal Krista. Poznání Krista pro mě rozvíjelo něco, co před tím už existovalo.

V plné šíři je to svoboda rozhodnout se pro život s Kristem. Najednou je ten život svobodný, osvobozený... Předtím jsem byl nesvobodný v tom, že jsem se příliš nechal ovlivňovat věcmi, kterými jsem se vůbec nemusel zabývat. Zbytečně jsem se trápil, a zbytečně jsem věnoval svou energii věcem, které za to nestály.

 

 

OOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO

Kreslený humor

04.07.2008

 

Miroslav Barták

jedna z velkých postav kresleného humoru v Čechách i ve světě

 

konkurence?

Miroslav Kemel

 http://www.kemel.cz/

http://www.myspace.com/mirakemel

http://zpravy.idnes.cz/kemel.asp?f=MBB3663da_epopej.htm

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA